Klinická logopedie je vědní obor, který zkoumá narušení komunikační schopnosti u člověka z hlediska jeho příčin, projevů, důsledků, možností diagnostiky, terapie, prevence i prognózy, je aplikovaná směrem do medicinské oblasti. Osciluje mezi medicínou (foniatrie, ORL, neurologie, psychiatrie, rehabilitační lékařství), psychologií, speciální pedagogikou a lingvistikou (fonetika, fonologie, sémantika, sémiotika a další). Klinickou logopedii Je třeba striktně odlišit od různých logopedických kroužků, logopedické prevence, poradenství v rozvoji komunikace apod. Klinický logoped nese plnou právní zodpovědnost za veškerou činnost spojenou s vykonáváním praxe, tj. za stanovení diagnózy, užití terapie a také za to, že v případě potřeby iniciuje další vyšetření u specialistů - ORL či foniatra, neurologa, psychiatra, klinického psychologa, rehabilitačního lékaře a jiné. Klinický logoped spolupracuje s ergoterapeutem, fyzioterapeutem, ortodontistou, gerontologem.

Narušenou komunikační schopnost můžeme rozdělit do základních kategorií: vývojová nemluvnost, získaná orgánová nemluvnost, získaná psychogenní nemluvnost, narušení zvuku řeči, narušení plynulosti (fluence) řeči, narušení článkování řeči, narušení grafické stránky řeči, symptomatické poruchy řeči, poruchy hlasu.

Obecně se dá říci, že tehdy, jsou-li rodiče nejistí, zda vývoj řeči probíhá bez poruch. Jednorázové vyšetření stanoví stupeň vývoje řeči a možné trendy v další výchově a může být i jediné, pokud je vše v pořádku. Zahájení péče u jednotlivých poruch je individuální – pokud dítě nezačíná včas mluvit, je na místě se poradit už před třetím rokem. U koktavosti v předškolním věku je konzultace zapotřebí většinou nejdéle po měsíci, pokud porucha nemizí spontánně. Pokud je řeč obtížně srozumitelná může jít i o vývojovou dysfázii a je nutná diferenciální diagnóza. Zpočátku jde ale vždy o podporu a rozvoj základních smyslových schopností a obratnosti a také o hledání příčiny odlišností ve vývoji. Pokud lze předpokládat poruchu řeči kvůli onemocnění nebo vadě (např. rozštěpy, poruchy sluchu), zahajuje se logopedické péče většinou ihned po zjištění vady, paralelně s péčí lékařskou. V prvních fázích jde o sledování vývoje a poradenství pro rodiče, postupně podle okolností přibývají i prvky terapie. U jiných poruch, jako je ADHD, autismus a jiné, se pracuje podle potřeby, většinou v týmu dalších odborníků.

Interval mezi návštěvami je individuální – od denní docházky při komplexní léčbě koktavosti po několik měsíců při kontrolách po ukončené léčby. Běžný je i týdenní intenzivní nácvik například u dysfatického předškoláka. Nejčastější jsou návštěvy jednou za 3 týdny až měsíc, a to většinou u poruch výslovnosti, pokud se péče zahájí včas. U velmi malých dětí nejsou výjimkou ani delší intervaly. Častost návštěv je plně v kompetenci logopeda, který je individuálně upravuje podle momentální situace a potřeby.

Vady řeči lze měnit v podstatě v každém věku, pokud má dospělý zájem a je ochoten pracovat podle pokynů. Úspěšnost závisí na typu poruchy, vytrvalosti klienta i na zvolených postupech. Práce se poněkud liší od postupů u dětí – v motivaci, v používaném slovním materiálu nebo pomůckách, ale zejména v míře vysvětlení účelu jednotlivých cvičení. Většinou lze dosáhnout minimálně zlepšení stavu, jen výjimečně se nedá situace změnit.